Otto Wichterle (27. 10. 1913-18. 8. 1998)

“Nápad není nikdy kolektivní, jako nikdy žádný kolektiv nenapíše báseň.” (Otto Wichterle)

Otto Wichterle s profesorem Emilem Votočkem, foto: Archiv Akademie věd ČROtto Wichterle s profesorem Emilem Votočkem, foto: Archiv Akademie věd ČR Otto Wichterle je považován za průkopníka oboru makromolekulární chemie v Československu. O jeho činorodosti svědčí autorství či spoluautorství u více než 150 patentů, z nichž největšího využití dosáhly silonové vlákno a hydrogelové kontaktní čočky.

Narodil se jako nejmladší z pěti dětí Pravoslavy a Karla Wichterlových, kteří patřili k prostějovské smetánce. Otec totiž spoluvlastnil známý strojírenský podnik a automobilku Wikov. O největších vynálezech rozhodují často náhody, při Wichterlem stála štěstěna hned v útlém dětství, kdy onemocněl těžkou formou záškrtu a lékaři mu nedávali velkou naději na přežití. Několik let nato téměř utonul v jezírku močůvky a s následnými horečkami se jeho organismus těžko vyrovnával. První dva roky školní docházky tak absolvoval doma, kde mu rodiče domluvili pravidelné návštěvy učitelky. Brzy se začal projevovat jako nadané dítě, ve škole nastoupil namísto třetí do páté třídy a v devíti letech už navštěvoval Státní gymnázium v Prostějově. Prakticky až do maturitní zkoušky nebyl rozhodnutý, na kterou vysokou školu se přihlásí. Nakonec studoval v letech 1931-1935 na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství ČVUT v Praze. V posledním ročníku studia chemie pracoval v laboratoři profesora Emila Votočka, která byla dobrou průpravou pro jeho první kroky na poli vědy. Na Votočkovu radu, který viděl budoucnost v biochemii, se přihlásil ke studiu medicíny na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Mezitím se stačil oženit se svou studentskou láskou Lindou, s níž měl později dva syny, rovněž chemiky. V listopadu 1939 se připravoval na habilitaci, ale jeho docentura musela být kvůli uzavření protektorátních vysokých škol odložena.

Wichterleho reakceWichterleho reakce Během druhé světové války pracoval ve výzkumném ústavu u Bati ve Zlíně. Syntetizoval umělá vlákna pro textilní průmysl, v roce 1940 si nechal patentovat polyamidové vlákno, známé jako silon. Příze se získávala z kaprolaktamu a pletly se z ní zejména ponožky a dámské punčochy. Podle interního nařízení byly detaily výroby utajovány před Němci, což bohužel ztěžovalo zavádění nových poznatků do výroby. Proto se silonové prádlo rozšířilo až po skončení války. Na přelomu let 1942 a 1943 byl na čtyři měsíce uvězněn, protože ho gestapo podezřívalo z účasti v odboji. U Bati měl ve svém bádání poměrně velkou volnost, firma na něj netlačila žádnými přísnými termíny. Při svých pokusech v laboratořích objevil chemickou reakci (dnes nese jeho jméno), v níž se mu podařilo vpravit 3-oxobutylovou skupinu do různých organických sloučenin. Po osvobození se chtěl věnovat nadále výzkumu. Dokonalé soustrojí Baťova koncernu se kvůli znárodnění rozpadlo, nové útočiště Wichterle našel v Povážských chemických závodech v Žilině. Neopomíjel ani pedagogickou činnost. V roce 1947 vydal skripta Organická chemie, která se v překladu používala mj. v Německu. Studenty testoval pravidelně už v průběhu přednášek, aby si látku co nejlépe osvojili. V roce 1952 byl jmenován jedním z děkanů nově vzniklé Vysoké školy chemicko-technologické a posléze se stal řádným členem Československé akademie věd (1955). V rámci kádrových čistek v druhé polovině 50. let musel školu opustit, čímž získal více času pro práci v Laboratoři vysokomolekulárních látek ČSAV.

Myšlenkou výroby kontaktních čoček z měkkých hydrofilních gelů se Wichterle zabýval od první poloviny 50. let. Výroba ukázkových vzorků (1957) se obešla bez problémů, ale u jím použité technologie odstředivého odlévání se nedařilo zavést efektivní velkovýrobu. Prodražovalo ji komplikované soustružení okrajů čoček. Roku 1959 proběhly na II. oční klinice v Praze klinické zkoušky, ministerstvo zdravotnictví však dále projekt nepodporovalo. Jako konečný materiál preferoval HEMA gel (hydroxyethylmetakrylát), který vyvinul spolu s Drahoslavem Límem. K pozitivním vlastnostem gelu patřila schopnost pohltit asi 40 % vody a velmi dobrá snesitelnost pro oko. Zlom nastal v roce 1961, kdy Wichterle použil rotující formy. Inspirací mu byl podle jeho slov pohyb čaje v šálku po promíchání lžičkou. Wichterle uměl improvizovat a většinu svých aparatur si sestrojoval sám. První čočkostroj si sestavil ze stavebnice Merkur a jako náhon použil dynamo z jízdního kola. V budově bývalé Mauthnerovy přádelny, na rohu Papírenské a Mlýnské ulice v Praze 6, byla postavena linka s kapacitou 60 tisíc kusů čoček za rok. Výrobu se v 70. letech podařilo rozšířit např. do USA, kde se jí ujal koncern Bausch & Lomb. Zahraniční firmy se pokoušely obcházet patentovou ochranu, což vyústilo v sérii vleklých soudních sporů ve Spojených státech. ČSAV v roce 1977 Wichterleho patenty týkající se kontaktních čoček za nevýhodných podmínek prodala firmě NPDC (National Patent Development Corporation). Té se podařilo v procesech uspět, odhaduje se, že unáhlený prodej tak připravil stát asi o miliardu dolarů. Dnes se vyrábějí kontaktní čočky převážně ze silikonu. Desítky milionů lidí po celém světě nosí zdravotní pomůcku, u jejíhož zrodu stál akademik Wichterle, on sám však používal výlučně brýle.

Budova Ústavu makromolekulární chemie, foto: Matěj Baťha, Wikimedia CC BY-SA 2.5Budova Ústavu makromolekulární chemie, foto: Matěj Baťha, Wikimedia CC BY-SA 2.5 Na přelomu 50. a 60. let minulého století byl akademik Wichterle na vrcholu svých tvůrčích sil a pomáhal architektu Karlu Pragerovi s plány na budovu Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, která vyrostla nedaleko tramvajové smyčky v letech 1960 až 1964. Wichterle se začal více angažovat i ve veřejném životě. V době Pražského jara byl zvolen poslancem České národní rady. V roce 1968 patřil k iniciátorům manifestu Dva tisíce slov. Když o několik týdnů později obsadila zemi vojska Varšavského paktu, Wichterle se účastnil kongresu ve Spojených státech. Přesto neuvažoval o emigraci. Necelý rok zasedal jako nestraník ve Sněmovně národů Federálního shromáždění. Bral svou funkci reprezentativně a možná jako jediný první poslanec v naší historii se zřekl platu. Mandát složil, když se mu nepodařilo prosadit zákon o akademii věd. Politická dohra na sebe dlouho nenechala čekat, Wichterleho záhy zbavili místa ředitele Makromolekulárního ústavu ČSAV.

Otto Wichterle, foto: Archiv Akademie věd ČROtto Wichterle, foto: Archiv Akademie věd ČR Přestože byl Wichterle v době totality omezován, uvědomoval si, že režim má zájem podporovat vědu. Paradoxně s jeho pádem se pro akademiky vynořily nové problémy. Hrozila komercializace vědy, a dokonce se ozývaly hlasy po zrušení vědeckých institucí, které údajně připomínaly sovětský systém. Wichterle byl zvolen za předsedu Československé akademie věd a funkci vykonával do roku 1992. Až do své smrti přebýval větší část roku v Praze, na léto jezdil do rodinného sídla na Stražisku u Prostějova, kde také zemřel. Na památku chemika světového formátu zřídila v roce 2002 Akademie věd ČR Prémii Otto Wichterleho - s finanční odměnou spojené ocenění pro mladé vědce do 35 let, kteří dosahují mimořádných výsledků a zasazují se o rozvoj své vědní disciplíny.

Výstava Otto Wichterle v archivních dokumentech

Akademie věd ČR si připomíná 100. výročí narození Wichterleho v průběhu celého října v prostorách foyer před vstupem do knihovny na Národní třídě. Řada panelů, připravených autory z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, dokumentuje chronologicky nebo tematicky vědcův život, ve dvou vitrínách jsou umístěny významné dokumenty a předměty související s dobovou výrobou kontaktních čoček. Výstava ukazuje, že Wichterle nebyl jen badatel, ale také pedagog a občan, kterému nebyla lhostejná situace v zemi.

 
 

Zpracoval: Miloš Turek