Dva fousáči v balonu

Říkají si „dva fousáči“. Jan Smrčka a Aleš Vašíček jsou historicky první Češi, kteří se kdy vydali hájit národní barvy na neoficiální mistrovství světa v létání plynovými balony – na Pohár Gordona Bennetta. Ten letos odstartoval ve švýcarském Épagny.

Jan Smrčka a Aleš Vašíček, foto: archiv Jana Smrčky a Aleše VašíčkaJan Smrčka a Aleš Vašíček, foto: archiv Jana Smrčky a Aleše Vašíčka Historie soutěže sahá až do roku 1906, kdy ji poprvé zorganizoval majitel novin New York Herald Gordon Bennett. Plynových balonů jsou v současnosti na světě pouhé čtyři desítky a pilotů, kteří je dokáží řídit, není o mnoho víc. Jan Smrčka a Aleš Vašíček jsou také jedinými českými držiteli aktivní licence na jejich pilotování.

„Já jsem se dostal k létání tak, že jsem viděl Vladimíra Remka, jak se dostal do kosmu a přišlo mi, že být kosmonaut je úžasné povolání. Tak jsem se k tomu chtěl nějak propracovat, bohužel časem jsem pochopil, že to asi nebude tak jednoduché. S odstupem času je zřejmé, že už druhý kosmonaut u nás nebude a tak mi zůstaly ty balony a přijdou mi ze všeho nejlepší a hrozně fajn,“ usmívá se Jan Smrčka.

Aleš Vašíček se seznámil s balony coby televizní novinář. Jak sám přiznává, vždy se bál výšek a najednou měl točit o létání reportáž.

Foto: archiv Jana Smrčky a Aleše VašíčkaFoto: archiv Jana Smrčky a Aleše Vašíčka„Ten seriál končil mým sólovým letem a mě to najednou strašně oslovilo a překvapilo mě, že jsem byl schopen vlézt do toho koše i sám. Rozhodl jsem se v tom víc pokračovat soukromě a vlastně musím říct, že mi to hrozně změnilo pohled na svět, protože přece jenom z ptačí perspektivy člověk vnímá všechno trochu jinak.“

Létání s plynovým balonem je disciplína pro zkušené piloty. V čem tkví záruka úspěchu? Proč se někteří piloti udrží ve vzduchu jen několik hodin, zatímco jiné nesou vzdušné proudy i tisíce kilometrů daleko? Oba piloti odpovídají jako jeden muž: nejdůležitější je znalost meteorologie a umění správně interpretovat získané údaje.

Základní princip řízení balonu, ať už horkovzdušného, nebo plynového, je stejný.

„Systém řízení kteréhokoliv z balonů je ten, že vy ten balon odlehčíte, on nastoupá do nějaké výšky, kterou očekáváte, zrychlí a víc se uhýbá doprava. Pak když budete klesat, tak se rychlost zpomalí a směr se upraví vlevo. To je ta nejjednodušší, nejzákladnější poučka, která pořád funguje. K tomu přijde ještě nějaké proudění ohledně terénu a tak podobně. No a to se snažíte během letu aplikovat a dostat ten balón tam, kam chcete.“

Foto: archiv Jana Smrčky a Aleše VašíčkaFoto: archiv Jana Smrčky a Aleše Vašíčka Ovšem, jedna věc je teorie a jiná je praxe. V případě "balonování" to platí dvojnásob.

„Podle mě je strašně jednoduché létat s letadlem, protože si řeknete - Pardubice. A když ten člověk není úplný trotl nebo není nějaká mlha a nezabloudí, tak se do těch Pardubic prostě dostane. My když si řekneme, že bychom chtěli do Čech, tak z toho Švýcarska, kde budeme startovat, se nám to zaprvé povést nemusí, a i když k tomu budou podmínky, tak budeme muset vynaložit hodně umu k tomu, abychom se sem trefili. Vlastně v žádné chvíli nevíte přesně, jak to dopadne, je v tom velká míra improvizace. To je na balonování právě hrozně hezké, že prostě vy se s přírodou, s těmi přírodními zákony musíte umět domluvit a když to dokážete, tak se před vámi otevře úplně krásný prostor, který vám nabízí takovou míru svobody, že v dnešní době to není srovnatelné s ničím a nelze to nikde získat.“

A bez čeho se „dva fousáči“ během letu neobejdou?

Foto: archiv Jana Smrčky a Aleše VašíčkaFoto: archiv Jana Smrčky a Aleše Vašíčka „Zásadní je odpovídač, aby nás viděli řídící letového provozu, komunikační technika, vysílačka, abychom se s ním domluvili, potřebujeme mít navigaci, navigační systémy a satelitní telefon, například, abychom se domluvili s naším doprovodem. Pak je tam strašná spousta věcí, které souvisejí s tím letem a nesmí na ně zapomenout, protože třeba i taková věc, jako je baterka, je důležitá“, upozorňuje Aleš Vašíček.

„Taky bojujeme s tím, že je tam nedostatek kyslíku, takže máme kyslíkové vybavení, máme oblečení do mrazu, protože ve výškách okolo pěti kilometrů už silně mrzne a my nemáme možnost se pohybovat. Potřebujeme se najíst a potom to jídlo ve finále nějak zpracovat a dostat mimo koš, takže i takové věci musíme řešit,“ dodává závěrem Smrčka.