Lužičtí Srbové, nejmenší slovanský národ uprostřed Evropy

Jak žije nejmenší slovanský národ uprostřed Evropy? A přežije? Lužičtí Srbové žádají Českou republiku o pomoc v boji se saskou vládou o zachování dosavadní sítě škol. Podle některých jde o samotné přežití lužického národa. Připravil Jaromír Marek.

Podle německého zákona může být školní třída otevřena tehdy, pokud je v ní nejméně 20 žáků. 1. září mělo do lavic páté třídy ve škole s lužickosrbským vyučovacím jazykem v obci Crostwitz zasednout o tři žáky méně. Saské ministerstvo školství proto otevření této třídy zakázalo. Lužičtí Srbové protestovali, demonstrovali. Ovšem bezvýsledně. Třída zůstala zavřená a žáci musí dojíždět do vedlejší obce.

Lužické Srby v jejich úsilí o zachování škol podporují i zahraniční spolky. V Česku například vzniklo prohlášení Varnsdorfské solidarity s Lužickými Srby. Proč je spor o jednu lužicko srbskou školu tak důležitý? Více inicátor petice Milan Hrabal.

"Žijeme v době, kdy říkáme, že budujeme "evropský dům", pro který byla přijata pravidla mimo jiné na ochranu malých národů a malých jazyků. Ten saský přístup k lužicko-srbskému problému je samozřejmě v rozporu s těmito pravidly. Ta samozřejmě neřeší otázky: jaký má být normativ pro školy nebo jak se má podpora malých národů projevovat. Rozhodně to musí být forma, kdy k jistému zvýhodnění oproti německé většině musí dojít, byť to někteří nazývají pozitivní diskriminací. Jeden z německých argumentů je: naše děti také musí dojíždět do školy několik kilometrů, když nenaplníme tu naši německou školu. Situace v Lužici je však zásadně jiná. Je zde jen šest základních škol z nich jen dvě jsou pouze lužicko-srbské. Zánik nebo umenšení kterékoli znamená fatální důsledky protože se tak vytrácí jedno z nejdůležitějších center pěstování lužické kultury a jazyka."

Ve prospěch Lužických Srbů intevenoval i český ministr zahraničních věcí Jan Kavan, jejich zástupce přijal ministr školství Zeman, česká vláda schvália finanční podporu lužického školství a k podpoře požadavků lužičanů se připojila i poslanecká sněmovna. Důvod vysvětlil poslanec Robert Kopecký, který se osobně účastnil letních demonstrací.

"Je naší povinností Lužickým Srbům pomáhat. Důvod je nasnadě. Německo chce finančně pomoci svým krajanům žijícm u nás s tím, že za ně má odpovědnost proto, že sdíleli v minulosti společný stát. To my uznáváme a podporujeme. Stejně tak my cítíme stejnou odpovědnost jako jediný stát a národ, který je nejbližší Lužickým Srbům pomoci ze stejného důvodu. Byť od roku 1635 už společný stát nemáme."

Kdo vlastně jsou Lužičtí Srbové? Jedná se o západoslovasnký národ, který se v 7.století usadil na území dnešního Německa. Území připojil v české koruně císař Karel IV. a společný stát s Čechy sdíleli až do poloviny 17.století. I později byl český stát jakýmsi protektorem Lužických Srbů, řada předních osobností získala vzdělání v pražském Lužickém semináři. Mezi nejznámnější příznivce Lužice patřil např. Karel Jaromír Erben. Zajímavý vývoj měl vztah Čechů k Lužickým Srbům v průběhu 20.století. Více Richar Bígl, předseda Spolku česko-lužického.

"Se vznikem Československa si Češi ještě více uvědomili, že oni už se domohli samostatného státu a Lužičtí Srbové jsou stále závislí. O to více se jim snažili v rámci slovanské vzájemnosti pomáhat. Po 2.světové válce, když se měnily hranice, zde byly i snahy o připojení Lužice. Když ale vznikla DDR a u nás byl nastolen komunistický režim byly vzájemné vztahy zmrazeny. Československo nechtělo vůbec do lužicko-srbských problémů zasahovat."

V roce 1955 tak de facto zaniká Společnost přátel Lužice a o pět roků později vyvlastňuje stát i Lužický seminář. Zájem o Lužické Srby se začíná vracet až po roce 1990. kdy vzniká Spolek Lužicko-český. A jak se mezitím vyvíjí lužická komunita?

"To co je asi nejvíce patrné při návštěvě Lužice jsou kroje a některé zvyky, např. jízda křižáků na Velikonoce, ale co se týče jazyka, s tím je to mnohem horší. Když přijedeme např. do Budyšína, tak se s lužickou srbštinou skoro nesetkáme. Je jen na tabulích a ještě menším písmem než německé nápisy. Lužičané jsou velmi nedůvěřiví, jen tak lužickou srbštinou s někým nemluví. Tlak na přizbůsobení se většině byl tak silný, že mu většina Lužických Srbů podlehla. Dnes mluvíme asi o 50 000 Lužických Srbů, z nichž ale většina mluví i vlastním jazykem. Jen malá část se k národnosti hlásí, ale jazyk už jim jejich rodiče nepředali. To je stav, který by současná reprezentace Lužických Srbů chtěla změnit. Aby si jazyk osvojili i ti, kteří nedostali jazyk od rodičů. Důležitý je i projekt mateřských škol Vitaj, který byl převzat z Bretaně. Děti, jejichž mateřským jazykem je němčina, ale rodiče se k Lužici hlásí, se už v mateřské škole naučí lužicko-srbsky a potom mohou své znalosti řeči dále rozšiřovat."

Asimilace Lužických Srbů s německým prostředím stále probíhá. Zatímco v 19.století se k tomuto národu hlásilo 150 000 lidí, dnes žije v okolí Budyšína, Zhořelce a Chotěbusu jen asi třetina tohoto počtu. Proti uchování původní kultury i jazyka stojí mnoho aspektů. Jedním z nich je i vysoká nezaměstanost, která nutí zejména mladší generaci odcházet za prací pryč z regionu. Podle některých studií může dokonce už kolem roku 2010 může v Lužici dojít ke ztrátě aktivní znalosti jazyka. Z tohoto pohledu není tedy problém jedné zrušené třídy tak banální a nezvýznamný jak by se mohl zdát.