České muzikanty do Ruska zval už Petr Veliký

Josef Mysliveček v Itálii, rod Bendů v Prusku, Jan Ladislav Dusík ve Francii - to je jen několik málo jmen známých českých muzikantů a skladatelů, kteří se po odchodu z Čech proslavili ve světě. Mnohem méně se ale ví o stovkách a tisících českých hudebníků, kteří od 18. století odcházeli na východ, do tehdy ještě carského Ruska. V dnešní rubrice o nich hovoří hudebník, sběratel lidových písní a rusista Jiří Klapka.

Vy se zajímáte o české muzikanty na Rusi a měla bych asi předeslat, že v prvé řadě na carské Rusi. To je poměrně málo známá kapitola jak z dějin českého vystěhovalectví, tak české hudby. Samozřejmě víme o mnoha Češích, kteří odcházeli do Německa, do Itálie, i dál do Francie, do Anglie, dokonce i do Spojených států. Víme o Češích, kteří byli v Bulharsku, v Chorvatsku a zejména v bývalých državách Rakouského mocnářství. Poměrně málo se ale ví o tom, že hodně českých muzikantů a učitelů hudby odcházelo také do Ruska. Kdy vlastně začal tento exodus?

"Česko - ruské kontakty v oblasti hudby v podstatě začínají od Petra Velikého. Petr si pozval na svůj dvůr první české muzikanty, první Bémáky. A už v 18. století Češi zasáhli do hudební kultury v Rusku."

Co Petra Velikého vedlo, že si vybral právě Čechy?

"Navštívil Čechy, byl v Karlových Varech na léčení, a zřejmě ho čeští muzikanti okouzlili. On sám hrál na dudy, měl hudební sluch. Takže proto si vybral muzikanty, ale i divadelníky z Čech. Vůbec to v 18. století byli Češi, kteří přispěli k ruské hudební kultuře. Údajně první operu na slova Kateřiny II. složil český muzikant Arnošt Vančura z východních Čech. Sedmistrunnou kytaru, známý ruský nástroj, vytvořil Čech Ondřej Sychra. A první zpěvník lidových písní sestavil Jan Práč, rodem Slezan.Ten největší exodus byl samozřejmě od poloviny 19. století. Češi jsou známí jako vystěhovalci na západ, ale na východ šlo tolik muzikantů, že to skutečně stojí za bádání a stojí to za to publikovat."

K Čechům, kteří odcházeli po roce 1850 nebo 1860 na východ: byli to profesionální muzikanti, nebo to bylo ve smyslu Co Čech, to muzikant? Znamená to, že tam odcházeli jako řemeslníci, učitelé, dokonce hospodáři, a přitom hráli?

"To i to. Jestliže je řeč o volyňských Češích, tak si samozřejmě Češi z domova přivezli i svou kulturu. Byla to spousta vesnických kapel, ale i sokolských a divadelních spolků. Vedle toho byl ale i takový smutný jev - nechaničtí harfeníci. Novodobí otrokáři nabírali na Nechanicku ve východních Čechách mládež ve věku od 14 do 18 let. Nechali je vyučit na harfičku, na housličky, na kytaru a vyváželi je do Ruska, kde provozovali pouliční muzicírování. Těch nechanických harfeníků bylo kolem čtyř až pěti tisíc. Tento jev byl v podstatě poprvé zaznamenán u Karla Havlíčka Borovského a trval až do začátku 20. století. Mimo jiné Jaromír John ve své knize Večery na slamníku publikuje příběh jednoho takového malého muzikanta, který se dostal do Ruska a jak se tam živil. Bylo to velmi krušné, protože děvčata byla nucena nejen k hraní na hudební nástroje, ale i k jiným záležitostem. A kluci kradli. Rakousko-uherské úřady zjišťovaly, že se jim ve východních Čechách vylidňují vesnice. Poslední z těch původně nechanických dětí se k nám vracely přes Mandžusko až v dobách první republiky, v polovině 20. let. Řada z těch lidí se vrátila a postavili si v Nechanicích i jinde ve východních Čechách domky za to, co si našetřili. Byl tam ale i další fenomén, ti mladí lidé byli nemocní. Byl to přeci jenom potulný život, alkohol, ponocování. Je o tom i několik odborných spisů. A vedle knihy Jaromíra Johna ještě existuje román tuším Jana Horyny Nechaničtí harfeníci. A několik sociologických studií, jaký to byl život a jak to s těmi harfeníky bylo."

A když bychom to vzali řekněme od toho nejvyššího patra: byly mezi českými muzikanty i takové osobnosti jako šéfové divadel?

Eduard Nápravník v čele Mariinského souboru v PetrohraděEduard Nápravník v čele Mariinského souboru v Petrohradě "Ale zdali! Já to tedy vezmu od toho přízemí. V Rusku v podstatě nebylo jediné divadlo, kde by nebyli Češi. Na carské Rusi to byl Lvov, Oděsa, Kyjev, Petrohrad, Moskva. Šéfem Mariinského divadla v Petrohradě byl Čech Eduard Nápravník, který připravoval všechny premiéry Čajkovského a většiny oper tzv. Mocné hrstky. Ve Velkém divadle v Moskvě byl Váša Suk, který měl sbormistra Ulricha Gavraneka, tedy česky Oldřicha Havránka, který byl údajně učitelem a vzorem pro jistého Alexandra Alexandrova. Ten založil světoznámý soubor. V carské armádě bylo okolo sta českých dirigentů, a jak je známo, jedním z nich byl otec Jiřího Voskovce Vilém Wachsmann. A třeba zakladatel první gramofonové firmy v Kyjevě se jmenoval Jindřich Jindříšek, který později sponzoroval Českou družinu a legionáře. Ve 20. letech se vrátil do Československa a zemřel na Smíchově."

Zatím padají jenom samá mužská jména. Byly tam třeba i ženy?

"Jestli ano, tak jsem se s nimi nesetkal. Byly tam hudebnice, houslistky... Kromě jiných tam ale byl sbormistr a dirigent a později první pianista Československého rozhlasu Karel Duda, jehož dcera byla významná pianistka. A jeho vnuk Alexej Kelin byl jeden čas vedoucí představitel ruské diaspory v Československu."

Odcházeli tam tito muzikanti natrvalo, nebo se zase průběžně vraceli zpátky? Byly to krátkodobější pobyty?

"Řada z nich zůstávala natrvalo. Přijímali pravoslavnou víru a těch úspěchů, které dosáhli v Rusku, by v Čechách dosahovali velice těžko. Příkladem byl třeba osud Josefa Navrátila, o kterém se říká, že to byl autor gruzínské písně Suliko. Ten se několikrát hlásil do Národního divadla, ale dirigent Maýr ho nikdy nepřijal. A on pak na turné s jednou italskou zpěvačkou přes Vilnius a Petrohrad skončil v Gruzii. Tam byl zakladatelem gruzínské Národní opery a dodnes po něm nese jméno jeden z největších bulvárů Tbilisi. Je to ten problém - hodně slimáků, málo kapustiček."