1618: Doba míru skončila

Defenestrace 1618
0:00
/
0:00

23.května 1618 byli vyhozeni z oken Pražského hradu tři muži. Evropa stanula na prahu dosud nevídaného válečného konfliktu, kterému se bude říkat třicetiletá válka. Její první fázi pak válka česká.

Defenestrace 1618

Defenestrace 1618
„Urození pánové, tady máte toho druhého",řekl prý onoho květnového dne jeden z vůdců českých stavů Jindřich Matyáš Thurn a svého kolegu místodržícího Jaroslava Bořitu z Martinic následoval z okna také Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. A nakonec i písař Filip Fabricius.

Pražská defenestrace byla vyvrcholením dlouhodobých sporů. Nebyla rozhodně bleskem z čistého nebe. Potvrzuje to i historik Eduard Maur:

"Od samého nástupu Habsburků na český trůn v roce 1526 se rozvíjel zápas mezi stavovskou opozicí a panovníkem, který usiloval o pevnou vládu. Součástí této snahy byla i konfesionální unifikace země. Oproti tomu stavové usilovali o co největší moc a o určitou rovnováhu moci mezi panovníkem a stavy. V závěrečné fázi se zápas jednoznačně profiloval jako zápas náboženský."

České stavy byly totiž z velké části nekatolické. Svobodu "české konfese", tedy společného vyznání víry českých nekatolických stavů, zaručoval i Rudolfův majestát. Ostatně právě porušování majestátu stavové Slavatovi a Martinicovi vyčítali. Na habsburské straně pak stál stárnoucí císař Matyáš a jeho následník, bigotní katolík, Ferdinand II. Konflikty mezi katolíky a nekatolíky se stále stupňovaly. A vyvrcholily v květnu 1618.

Defenestrace jako tradice?

Defenestrace byla krajním aktem, ale v českých dějinách se neobjevila poprvé. Ta ze sedmnáctého století měla pořadové číslo III. Dvě před ní spadaly do husitského období.

Eduard Maur,  foto: ČT24
"Nelze říct, že by to byla tradice. Když II. pražská defenestrace proběhla, stavové se okamžitě snažili obhájit svůj čin před Evropou. Vydali spis zvaný Apologia a v něm se přímo odvolávají na předchozí pražské defenestrace a také na biblické a antické dějiny. Říkají, že takto byla vyhozena Jezabel a že také Římané a jiné národy shazovaly své nepřátele ze skal a jiných vysokých míst."

Zajímavé na III. pražské defenestraci je také to, že všichni tři zúčastnění přežili, dopadli prý do svahu, který jejich pád zbrzdil. Filip Fabricius získal dokonce výstižný predikát z Hohenfallu.

Válka česká se stala prvním dějstvím války třicetileté. Nešlo tedy v žádném případě o záležitost lokálního významu.

"Můžeme říct, že k nějakému celoevropskému konfliktu se už schylovalo dlouho. V Evropě se vytvořily dva nesmiřitelné tábory. V čele jednoho byl papež a španělští Habsburkové a na druhé straně byly nekatolické země. S tímto rozštěpením Evropy čeští stavové kalkulovali, když vstupovali do boje a je možno říci, že pokud by nedošlo k českému stavovskému povstání, tak by ten konflikt pravděpodobně vypukl jinde. Ostatně už před tím proběhly dva nebezpečné lokální konflikty v Německu, které se podařilo zažehnat. Doba míru ale už skončila."

Mír, rekatolizace, baroko

Pouhé dva roky trvalo stavovské povstání. Ukončila je v listopadu 1620 bitva na Bílé hoře. Evropa měla před sebou ještě 28 roků plných zabíjení, hladu a epidemií.

Třicetiletá válka
"Třicetiletá válka skončila určitým kompromisem, všechny strany byly vyčerpány. Pokud jde o Evropu, tak vestfálský mír, který válku uzavřel, vytvořil určitý mocenský systém, který tady trval až do francouzské revoluce. Pokud jde o Svatou říši římskou, kde na císařském stolci byly Habsburkové, tak tam došlo k určitému oslabení panovnické moci a posílení moci knížat a také k určitému náboženskému smíru, tedy k legalizaci luterství v těch knížectvích, kde byla vládnoucí dynastie luterská.

V habsburské monarchii jednoznačně došlo k upevnění panovnické moci, což se týkalo i českých zemí. Projevilo se to v omezení moci stavů a zákazu všech nekatolických náboženství. Tím začal proces rekatolizace, který byl úspěšně dovršen v druhé polovině 17. století."

Tehdy už na českém trůně neseděl Ferdinand II., ale jeho syn s číslovkou III. a vnuk Leopold. Z českých zemí odešli ti, kteří nechtěli konvertovat ke katolictví, ti, kteří zůstali, mohli sledovat, jak se v krajině začínají objevovat boží muka, vznikat poutní místa a nastává doba baroka.